Ve vlaku do kupé ke ...

Ve vlaku do kupé ke Kohnovi přistoupil mladý Žid. Vlak se rozjede a mladík se ptá: "Prosimich, nevěděj, kolik je hodin?". Kohn nic. Po chvíli se mladík ptá znova: "Nezloběj se, že jich votravuju, ale můžou mi říct, kolik je hodin?". Kohn jen kouká z okna. Za další chvíli už to mladíkovi nedá: "Proved' jsem jim něco? Řekl jsem snad něco špatně, že mi nechtěj říct, kolik je hodin?!" Kohn jen povzdechne a povídá: "Tak poslouchaj. Jistě že vím, kolik je hodin - ale jim jsem to říct nechtěl. Podívaj se: voni nastoupili do skoro prázdnýho vlaku a sedli ausgerechnet do kupé ke mně, starýmu Židovi, a mýrnyks týrnyks chtěj vědět, kolik je hodin. A já jako slušnej Žid jim to řeknu. A voni se mně zeptaj, kam jedu, já jim popravdě odpovím, že do Chrudimi, a na to voni, že to je náhoda, že voni taky do Chrudimi - kam taky jinam takhle navečer, když tenhle vlak staví až v Chrudimi a dál už nejede? A voni se mně zeptaj, jestli tam znám nějakej dobrej košer hotel, kde by mohl slušnej Žid přespat, a já jim musím popravdě odpovědět, že ne, protože U nádraží maj furt plno, Na náměstí by to bylo pro ně moc drahý a Hvězda je hrozná blechárna, kam bych si žádnýho Žida nedovolil poslat. Takže bych jim jako slušnej Žid musel nabídnout nocleh u nás a voni by to přijali, protože kde by taky jinde chtěli přespat. Doma máme jen dvě cimry - v jedný spím já se Sárou u nikdo jinej už se tam nevejde - a ta druhá je naší dcery, takže by jsme jim museli uslat tam. Voni by si s ní něco začali - neříkaj, že ne, to by mě urazili, taková pěkná holka to je - a jako slušně vychovanej Žid by mně museli ráno požádat o její ruku - a řeknou mně upřímně: můžu já dát ruku svý jediný dcery Židovi, kterej nemá ani vlastní hodinky?!"

Kategorie: Židovské anekdoty